airsoftový bitevní LARP
Intro
Všichni naslouchali. Vojáci Armády, ležící porůznu v okolním křoví, čekali na sebemenší
zašustění, křupnutí zlomené větvičky, nevědouce, že jejich přítel Pajzleek leží ve škarpě podřezaný.
Zbývající Přeživší a Bruti, ve společném zájmu spojeni v jednu skupinu, se krčili pod okrajem okna přízemní budovy. Jediné, co rušilo jinak černočernou tmu, byl zelený laser.
Najednou zhasl.
Chvíli se nedělo nic. Všichni naslouchali. Teprve když generál vydal pokyn k rozebrání
vysílacího zařízení, vojáci si oddychli. Přeživší právě naopak, jejich chvíle začala.
Jeden z brutů se chytil rámu a vyšvihl se doprostřed místnosti. K jeho štěstí bylo okno již
dávno vyskleno. I v budově byla tma, jen ve vedlejší místnosti byla vidět slabá záře. I s jeho nízkou inteligencí mu docvaklo, že autodestrukční sekvence byla úspěšně zahájena.
Když bylo potvrzeno, že přízemí není obsazeno vojenskými složkami, otevřeli technicky
nadanější Přeživší poklop v podlaze severozápadní místnosti a jali se extrahovat tolik potřebná data. Nedaleko blikalo odpočítávání.
Najednou budova vybouchla, oslnivé plameny vzlétly k obloze a mračna hustého dýmu
zaplavila okolní lesy. Kusy zdiva se rozlétly a porazily několik stromů, střecha se propadla a
pohřbila desítky vysoce moderních, teď však spálených počítačů ve sklepeních. Kdyby skupinka Brutů a Přeživších utekla o dvě minuty později, setkali by se se stejným osudem, takto ale získali přístupový kód do zadních dveří Bunkru Jistoty.
Když se přihnali k obrovským ocelovým dveřím, nezarazila je jejich mohutnost, nýbrž
obrovský rudý hákový kříž a vprostřed přeříznutá árijská panna. Jejich nadšení ale zabránilo, aby věnovali dílu nacistů z Měsíce větší pozornost, stejně jako vznášejícímu se rudému zeppelinu na obloze.
Namačkali kód a čekali. Vybuchne zařízení? Zaseknou se dveře? Čeká je krutá a pomalá smrt, nebo krutá a rychlá smrt?
K překvapení ozbrojenců i za štíty se kryjících brutů se dveře otevřely! První postapokalyptické vánoce – bunkr je plný technologií, munice, potravin... Jen Armáda chybí...
Ranním oparem se kolem báze Vědců trousily skupinky Brutů spolu s několika Přeživšími. Když došli až k bázi Přeživších, kde se rozléhalo chrápání spáčů, spustili svůj válečný pokřik: „Hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný...!“. Rozespalí Přeživší sotva vystrčili hlavy ze spacáků a už na ně mířily zbraně jejich podnikavějších druhů.
Potom, co se dav znovu vypravil na cestu, postrkujíc před sebou rozespalé a mžourající Přeživší, zamířil k místu odletu těch z Měsíce, ke kterým se přidali ti sběhové z řad generálových mužů, se kterými si všichni chtěli vyřídit účty. Byli v masivní početní převaze, takže nacisty bez problémů obklíčili a Velký Brut se ujal slova: „Dát nám Armáda, my vás nechat být!“, zahuhňal autoritativně. Vtom to ale jeden z Přeživších nevydržel a vzduchem proletěla dávka. Rozpoutala se přestřelka. Najednou se Však Sturmbahnführer Vlad zvednul, přešel ke skupince ležících sběhů a než mohl kterýkoli z nich něco udělat, poslal mu kulku do hlavy. Palba umlkla, všichni si oddychli. Nebude potřeba zabíjet ty charismatické cizince. Náhle však vzduchem zasvištěl granát, a dopadl do pečlivě připravených zákopů, kde vybouchl. Ty které nezabil výbuch rychle dodělali Přeživší. Byl konec. Všichni nepřátelé byli mrtví nebo rozprášení a Bruti spolu s iniciativnějšími Přeživšími mohli jít společně oslavit velké vítězství. Velké, ale zdaleka ne definitivní...
---------------------------------------
Šílený generál se svou armádou fanaticky oddaných mužů se zabydlel v bunkru.
Stále ještě nebyla úplně úspěšně dořešena otázka, kdo vypustil onen smrtící virus.
Pořád se ještě neví, co můžeme čekat od těch podivných přihlouplých a neuvěřitelně silných tvorů.
Neustále musíme shánět munici, jídlo a vybavení v tomto nemocí zdevastovaném světě.
V našem nesnadném úkolu přežít nám jsou společníky Vědci, kteří rezignovali na opětovné získání kontroly nad Bruty a nechali je jít. Ta zvířata, i s tím jejich kultem okolo techů, nás už začínají pořádně štvát. Pořád na nás útočí, hlavně při hledání a odnášení technologií z doby před virem, které směňujeme s Vědci za jídlo, zbraně, munici a informace. Bohužel to ale vypadá, že i ti vědátoři to hrajou na obě strany, párkrát jsme je viděli při vyjednávání s Bruty (možná nakonec nejsou tak hloupí).
V budoucnu musíme určitě přijít všem těmhle vecem na kloub, teď se ale musíme soustředit na nejdůležitější věc, musíme se dožít zítřka...
Úryvek ze zápisků jednoho z Přeživších
---------------------------------------Po tom, co toho neviditelného parchanta konečně ubodal, zkontroloval medik svého generála. Ten se válel na zemi, škubal sebou, prskal, jazyk vyplazený, a koulel očima. Klasické následky užití Brutálního halucinogenu. „Pitomí přeživší fetky,“ ulevil si a začal generálovi pumpovat žaludek. Ten se po několika minutách zvedl a byl již více méně při sobě.
U druhého vchodu do „Bunkru jistoty – ČSSD“ mezitím zuřila krvavá bitva. Zatímco je zezadu palbou kryli vědci a přeživší, vrhli se Bruti na barikádu u vchodu a zdemolovali ji. Pokračovali útokem na její obránce, a než sami padli, několik jich zabili. Následovala krátká a krutá přestřelka, ze která armáda vyšla vítězně a udržela si svou pozici.
Netrvalo dlouho, a začal se formovat druhý velký útok na bunkr, tentokrát lépe koordinovaný. Právě ve chvíli, kdy se Bruti jako první vlna dali na pochod, začalo se z bunkru ozývat hlasité odpočítávání. Čísla ovšem Brutům nic neříkala, a na rozdíl od zbytku útočné síly se hnali dál na bunkr, řvouce z plných plic. „Tři – dva – jedna – šťastný Nový rok!“ ozvalo se z bunkru, ze dveří vykoukl generál a střelil Bazzuku, největšího z Brutů, rachejtlí přímo do obličeje. Armáda mohla slavit, bunkr byl jejich, a ostatní utřeli nos.
---------------------------------------
Bylo horké slunečné ráno, začátek jednoho z krásných jarních dnů. Mezi rašícími stromy, ve městě tak ojedinělými, projížděla tramvaj plná lidí. Na posledním místě se choulil podivný člověk oblečený, navzdory teplému počasí do umolousané, místy zablácené péřové bundy. Obličej mu zakrývala šedivá čepice stažená do čela a černá šála. Vzhledem k nelibému zápachu, který vydával, bylo v jeho blízkosti trochu méně lidí než ve zbytku tramvaje. Zřejmě bezdomovec, jakých město chová stovky.
Na zastávce se zvedl a potácivě se začal prodírat k výstupním schůdkům. Náhle se však sehnul v náhlém záchvatu kašle. Když se narovnával odhrnula se mu z obličeje šála, a byla vidět jeho jeho ústa, špinavá od krve. Nastal okamžik ticha. Jeho zarudlé oči nejdříve těkaly po tvářích vyděšených cestujících a pak se zastavily na louži rudé břečky, která mu kapala z kalhot a koutku úst.
V tramvaji zavládla panika. Potenciálně nakažení lidé se cpali ven a rozbíhali se všemi směry. Žádná síla by je nedokázala udržet na tom místě. Místě, které se stalo epicentrem nemoci nazvané TIBD, Total Inner Body Degeneration.
Nemoc měla velmi rychlý průběh: během pěti až osmi hodin od přenosu kapénkami, obsahujícími virus, se postiženému začaly rozkládat vnitřnosti a vytékaly ven tělními otvory v podobě slizké rudočerné břečky. Ve chvíli, kdy tělo přestalo být schopno fungovat, nastala smrt.
Pěhem prvních pár dní zemřely statisíce lidí a počet nakažených se geometrickou řadou zvětšoval. Lidé umírali na ulicích jako mouchy. Ale ne všichi byli nepřipraveni. Armádní síly a tajná vědecká pracoviště někdy mívají pro případy takovéto katastrofy velké podzemí prostory, nebo přímo kryty a bukry, kde se dalo přežít těch několik měsíců pustošení, drancování, rabování a smrti...
Když se virus rozšířil, nikdo nehledal pravou příčinu. Nikdo se nezabýval ničím jiným, než starostí o své přežití. Teď ale nastává nová situace:
Zvědové Přeživších - lidí, kterým se podařilo nějakým zázrakem přečkat tuto strašnou katastrofu - zjistili, že je možné vyjít ven, protože virus již vybil vše živé a tím odsoudil k smrti sám sebe.
Armáda, tedy všichni, kdo byli Generálem vybráni, aby ho chránili a pomáhali mu při jeho důležitém poslání, zkontrolovali své měřící přístroje na povrchu a vydávají se zjistit, jak to tam vypadá.
Výzkum Vědců se v době řádění viru zaměřil na hledání protiléku, díky čemuž se jim sice podařilo přežít, ale nikdo z nich se neodhodlal k tomu, aby ho donesl nekaženým na povrchu. Při horečném zapálení vědců při hledání protiléku všas nikdo nevěnoval pozornost jejich výtvorům, genetickou mutací vytvořeným horám svalů s inteligencí opice, Brutům, kteří toho i přes svou nízkou inteligenci náležitě využili a utekli. Cestou sebou brali vše, co se jim podle nich mohlo hodit, nebo co se jim prostě líbilo. Tak se stalo, že Vedci přišli o několik disků s drahocennými údaji. Brutové měli díky své enormní fyzické zdatnosti velkou šanci na přežití řádění viru. Proto se teď, když toto řádění ustalo, Vědci vydávají na povrch, aby znovu získali své drahocenné údaje a pokusili se znovu ovládnout Bruty.
